Jako malá holka, ještě na základce, jsem dostala k narozeninám knihu Růže. Byly v ní fotky z nějakého ruského rozária. Byly nádherné. Růže i fotky. A bylo rozhodnuto.
Dnes máme asi sto třicet růží. Tatínek tvrdí, že zkušený pěstitel růží by mě zfleku zabil, ovšem vzhledem k rozestupové toleranci asi deset centimetrů od sebe, s podivem docela dobře rostou.Za vše může ona prokletá věta z jednoho růžařského webu, že je povoleno až deset růží na metr čtverečních. Protože jsem ale s prominutím nenažraná a stále nemám dost, letos na podzim jsem přitvrdila a zasadila dvě růže do jedné jámy.
Kupodivu rostou. Ze mě si ale příklad neberte.Růže musí dýchat. Jenže předzahrádka není nafukovací. Moje maniodepresívní vize je zhruba taková, že většina růží dosáhne jednotné délky dvou metrů, to už mají některé teď i po ostříhání, pod nimi bude patro středně velkých růží a úplně dole růže, jestli se jim tedy dá říkat růže. tatínek je nazval provázkama a za růže je rozhodně neuznává. Mám na mysli minirůže.
Vzrušení pro mě začíná prolistováním podzimního katalogu / na jaře se špatně chytají/ tepová frekvence dosahuje tři sta na dvě stě, srdce vyskakuje chvilkami z hrudi zorničky se rozšiřují a dech nabývá
No ale uznejte, dá se snad tomuhle odolat??
