Nechceš sluchátka za 360. 000? Aneb Boby je pohádka pro dospělé

Oslovil mě kamarád, hrající fotbal za Rapid.Nebo taky: Já růže nekupuju, já je kradu v zahradách- druhý ctitel.Bylo mi dvacet pět a pracovala jsem v největší diskotéce v Brně. Jak říkal můj kamarád, Boby je pohádka pro dospělé

Ale musíš si ji sám vytvořit.

Byla jsem dva roky po škole a tak nějak jsem nemohla zavadit o tu správnou práci. Zkoušela jsem kde co a ve fázi zoufalství pět měsíců koukání na *ejč bí ou* a válení se doma/ jsem vzala pro někoho asi podřadnou, pro mě práce jako práce, úklid v Boby centru. Říkala jsem si, však je to jen na chvilku a přitom si něco najdu jiného. Nakonec jsem tam strávila rok a půl.

Tenkrát -1997-rostly obchodní řetězce jako houby po dešti, podala jsem si do jednoho životopis a měla jsem přislíbenu krásnou práci na reklamacích. Ale musela jsem si ještě pár měsíců počkat.

Zážitků z Boby z laser show hall a diskotéky La Grotta/ což znamená netopýří jeskyně/ mám nepřeberně, to víte v pětadvaceti vám patří celý svět . Sešla se tu partička asi  deseti super lidí. Většinou  rodinní příslušníci, někdy pravda  sociálně slabší, ale já člověka fakt nesoudím podle toho, kolik má peněz.

Nicméně, zajímavé to tam bylo. To tedy rozhodopádně.

Například  jsem musela každou neděli jednoho mladšího kolegu chodit budit domů, protože pravidelně zaspával. Bydlel za rohem, Víme Petře :-) Ale i tak se mi tam moc líbilo a moc ráda na tu dobu vzpomínám.

Už ten příchod tam. Asi stopadesátilová paní na mě v šest ráno zařvala, kde se courám, že tady se na tituly nehraje a budu pěkně makat. Chvilku jsem koulela očima,ale fakt jen chvilku. Protože paní koulela daleko víc. Hodila po mě kýbl se smetákem a zařvala : Makej.Kdo někdy v Boby aspoň jednou byl, ví o jaké prostory se jedná. Jsou OBROVSKÉ. Už jen pasáž máte tak 300 metrů a než ji umyjete, plus patro okolo obchodů a wc v pasáži šatnu schody vám zabere i hodinu a víc. 

A to je teprve začátek. takových prostor tam bylo nepočítaně. A co teprve projet celou diskotéku starou wapkou, která skoro nesála. Byl to prostě šok. První den mě tak bolely nohy, že jsem se zařekla, že už mě tam nikdo neuvidí, ale přišla jsem druhý den znovu. Týden to fakt stálo za to, ale pak mi to už nepřišlo tak zlé. Člověk si asi časem zvykne na všechno. Dokonce mě to začalo i bavit.

Začalo mi to tam docela přirůstat k srdci.

Známí přibývali společně se zážitky a že jich nebylo málo. Třeba v jednu v noci vysypaný obrovský poschoďový vozík se zákusky. A zadarmo!

Tvrdá práce měla ale i své nesporné výhody : Přístup na tenis kurty, kde stála hodina  400, na bazén s vířivkou / deset minut 100 /a saunou,zmrzlina, protože jste měli přístup od všeho včetně bowlingu, rolleru s bruslemi a cukrárny, kde jste se mohli  nacpat zmrzlinou k prasknutí,   laser show zdarma, když měl technik dobrou náladu.Zato když se čistil laser za bílého dne, a veškerý mastný prach ze stropu a zařízení nasedal na sedačky. Nechtěla bych. A myslím, že  vy také ne.

Zajímavá byla také cesta na onu místnost. Když vás to  chytlo, což mě po šesti lžičkách silné kávy a šesti lžičkách cukru-vyrobené kolegyní Marcelou-docela často, stal se z laser haly běžecký maraton.Kdo to stihl na druhý konec, byl vítěz.

Nehlídané prostředí a navíc moc hezké. Modrý koberec a kulaté stolečky s lampičkami, které večer dodávaly prostoru ten pravý hříšný nádech stejně tak  jako  schodiště lemované  neonovými bodovkami.

Moře prostoru a partička mladých už se lehce zabaví po svém. Kamery nefungovaly. A než přišla vedoucí ...:-) A co teprve když máte kamarádku  sedmnáctiletou blondýnu, která už tam byla zaměstnána před vámi a velice znalá místních poměrů a zejména mužského osazenstva,  se svou předností sto sedmnáct přes prsa, nečekaně miláček místních mužů, tak už to jde vše lehce.

Po dvou měsících mé zkušebky, přesněji nehorázné ostudy,  kdy jsme se společně s jejím kamarádem opili na Špilberku v luxusní restauraci, kam nás neprozíravý hoch pozval,  a já mu společensky unavená stáhla  venku na hlavním nádraží, kdy to všechno jelo z odpolední na  noční, kalhoty,a jeho prořeknutí druhý den chlapům v práci, dala Andrea výpověď.Všichni  chlapi  tak zůstali mě. Nebylo tak těžké si zvyknout. 

Zážitků mám nepřeberně, ale aspoň tedy pár za všechny. S Andreou jsme se dostaly i pracovně-rozuměj, úklid, i do night clubu, který byl v sedmém patře na hotelu, kde nás obtěžoval pan provozní, tak jsme ho tam zamkly a byl klid. Zajímavé bylo, když barmani zapomněli zamknout ráno bary a nenechaví kolegové se snažili ukořistit co se dalo. Já v tvrdém nejela, ale šampus neurazí asi nikdy. Za tu dřinu jsem si ho myslím i zasloužila. 

Odpoledne jsem se bavila tím,  jak nešťastně běhají po areálu, velkém asi tak jeden kilometr čtvereční a hledají ukořistěné tekuté  relikvie v postranních keřích.  

Měli jsme hodného vrátného, který nám psal půlhodinu ráno k dobru.Aby také ne, měla jsme to přes celé Brno. jezdívala jsem ještě za tmy. Na ulici pomalu zhasínaly červené lampičky nočního klubu . Slečny kouřily  v pět ráno v okně      /cigarety/    a vyhlížely unaveně poslední příchozí. Byl to noční život plný dobrodružství.  Kolikrát mi hrála fantazie na plné obrátky.

Jednou jsem přišla o něco později a  sděloval, že mě tu někdo postrádal, nějaký fotbalista. Tenkrát k Boby patřil známý fotbalový klub. Mávla jsem nad tím rukou, že jestli něco chce, ať si mě najde.

Našel. Druhý den už byl u vrátnice. Takový  klučina  mého věku a prý, prosímtě pojď se mnou.   já ti koupím co budeš chtít. Nebyl chudák můj typ, tak jsem ho drsně odbyla že nemám zájem. V té době jsem měla priority trošku jinde.

Druhý den tam byl zas, už od pěti ráno a to samé dokola. Třetí den mi dal OBROVSKÝ BALÍK RAKOUSKÝCH ČOKOLÁD. Kopal za nějaký rakouský fotbalový klub, tak jak se ukázalo později, do kapsy rozhodně hluboko neměl.

Asi  tak pět kilo obřích luxusních čokolád, bonbonů a jogurtů, jaké tady neseženete. Protože na mě všichni závistivě, koukali tak jsem je  všechny rozdala. Další den zašel ještě dál , nabízel mi sluchátka za 360 000 -slovy třistašedesát -tisíc. A byt k tomu. Málem mi upadly uši. I bez sluchátek.

Další týpek mě málem dostal na větu . Ty máš ráda růže vid? Tak já ti nějaké donesu. ale já růže nekupuju, já je kradu v zahradách.Hezký.Taky zlato mi nabízel.

 O prázdninách nabrali dva sourozence z Prahy, taková ďáblova kvítka, šílené nápady, které ale prošly, třeba ve dvě ráno jsme šli do automatu s hračkami, já teda byla několikrát poctivá, ale dávat  osmdesát korun za pokus chňapni svého plyšáka, který NIKDY nevyjde, mi už přišel uhozený. Škoda peněz i naděje.Trpělivost holt někdy přeteče.

Sešli jsme se v půl druhé ráno, když  vrátný spal a rozdělili si úkoly . Já šla pro vysavač a ostatní zahájili akci. Je divné, že i když vysavač řval jako blázen, vrátného to nevzbudilo. Zůstala mi na památku veverka Chip a Dale a sklenička Malibu a putovní hrneček se zimním motivem, když jsme pak ke konci odcházeli, majitel Boby neměl prachy na výplaty. Někdo ukořistil i televizi nebo  sadu nádobí.

Rok a půl utekl jako voda, známí zůstali známí doteď a vzpomínky, na místo hříchu, které v noci žije svým životem, nevyblednou asi nikdy.

Zkrátka, Boby je POHÁDKA PRO DOSPĚLÉ, ale musíš si ji sám vytvořit.