Když se pán Bůh směje /mně/ aneb Stačí vteřina a zamilujete si i prokleté pondělí

Prosímtě, co ti to tam dole visí? Pravila maminka po mé návštěvě v nemocnici, kterou jsem si  natajno vydupala u jejího ošetřujícího lékaře. Striktní dvouměsíční zákaz návštěv.Myslím, že až do této chvíle můj život byla nuda. Až ..

Neděle večer, dá se říct, naprostá rodinná pohoda před nastávajícím týdnem.Tatínek v kuchyni sleduje televizní noviny a já si  lebedím u počítače, sem tam mrknu na pracovní email, zda grafik něco nepotřebuje.Že venku křičí -pravděpodobně - nějaký společenský unavený člověk, je mi šumák. Když po deseti minutách křik sílí, uvědomím si, že je to vlastně  ve spodním bytě pode mnou, kde mají naši ložnici. Hlavou mi bleskne otazník: Kdy jsem vlastně viděla mamku naposled? Jdu tedy dolů, pootevřenými  dveřmi do předsíně  už  slyším maminčin nářek.Tak to  tedy nebyl opilec, ale plačící maminka! Ještěže mám tak dobré uši. 

Leží zkroucená u postele a naříká jako nějaké raněné zvíře. Jsem v šoku, mám ještě mokré vlasy, na sobě flanelové pyžamo a milion otázek. Jak ji zvedneme? Nebylo to poprvé, kdy spadla.

Spěchám tedy nahoru za taťkou a bratrem, kteří  v hluboké nevědomosti  nemají ani páru o vážnosti situace. Nechci je vyděsit, ale bohužel jinak to nejde. Tati, prosímtě mamka spadla, ani to nemusím doříkat, tatínek se k smrti vyděsí, je kardiak takže tlak  500/300 a utíká se mnou dolů. Zvednout mamku je nadlidský úkon. Není sice drobná -65 kilo-ale ani  silná,tak  jaktože  ji nemůžeme uzvednout?

 Vzpomínám si, že mi někdo kdysi radil v této situaci zavolat policii, ale ona je zraněná, tak to nepřipadá v úvahu. Zakazuji  s ní hýbat, ale bohužel než se otočím, už ji bratr s otcem hodí na postel. Ještě ji polámou víc - jsem naštvaná! To neví, že se  se zraněným nesmí hýbat? Neměli snad zdravovědu? Takže přichází na řadu  záchranka. Samozřejmě, že s tím rodinná rada nesouhlasí. Nééé, jen to ne záchranku ne. Prý, počkáme. Na co asi, na zázrak? Beru situaci do svých rukou.

Maminka je teď tak ubohá,/jaktože jsem si toho nikdy nevšimla?/ bezmocně leží v teplákách a domácím vytahaném triku, naříká a já jí nemůžu pomoci, absolutní obraz bezmocnosti. Co vše se stane během jediné sekundy. Mami, prosímtě řekni, kde tě to bolí? Všechno, strašně mě bolí noha, říkám to je krček to je jasný. A ruka, no nedejbože ještě zlomené rameno? 

Maminka hořekuje dál: Pane Bože, co jsem komu provedla, že mě tak trestáš? /Nic mami nic/. A pokračuje: To je ostuda, jsem nemožná, omlouvám se, že jsem vám přidělala problémy. /Tuto větu jsem mimochodem nechtěně použila později po jejím návratu z nemocnice  dodnes mě to moc mrzí-/ Mami  jdu volat rychlou. Opovaž se!

Jinak to nejde - neposlouchám  už a vytáčím totálně  zmatená -snad napoprvé policii, pak hasiče a do  třetice asi správné číslo. Paní, vy mě ale vůbec neposloucháte, slyšíte mě? Volá na mě dispečer záchranky ve sluchátku, kterého přes slzy a vzlykání skoro neslyším / jo jsem srab ale umřela mi takto už babička-  neoperovaný krček a následný  zápal plic, bohužel byla jsem tehdy první, kdo se to dověděl, baba z pošty mi monotonnim hlasem-určitě se u toho cpala chlebem se sádlem, přečetla unyle telegram, od té doby jsem nesnášela pevnou linku/.

 Kolik je mamince let, co ji bolí? Né o to ,co má na sobě se nestarejte, za chvilku jsme tam.

Neuplyne ani deset minut a slyším houkání, jak nesnáším tento zvuk, pro mě teď zní jako rajská hudba Z pokoje se ozve: Néééééééééééééééééé já nechci houkavou!

 Už jsou tady sympatičtí  pánové v záchranářských vestách, po kratší poradě a zdravém úsudku, že nosítka tady teď skutečně nehrozí, úzká chodba donesou jakýsi nafukovací vak a už sleduji chlapce v akci. Nějak  mi nedochází, že jsem ubrečená,  nenamalovaná ve flanelovém pyžamu s pouťovými balonky -mimochodem ze sedmé třídy, nemění se mi postava  a jen se modlím, ať ji proboha už odvezou a něco jí dají na bolest, chudince malé ustrašené, zmatené  bezbranné a hlavně  bolavé.

Maminka po pár minutách za pomoci taťky, bratra a pánů záchranářů mizí ve vaku, který jak se ukáže nám trošku uniká, což připadává na morbidnosti celé situace a se musí pořád dofukovat, přemýšlím, jestli už v něm mamka nemá namále, teď zatím je docela statečná  , musí ji to moc bolet, tyto zlomeniny jsou nejhorší i pro mladé, i ti mívají takové úrazy, jen se jim to rychleji hojí. A co teprve stará paní nebo pán s osteoporézou?Stáří zkrátka neporučíš.

 Zkrátím to- následuje tatínkův doprovod v sanitce.byl na tom chudák psychicky tak zle, že se ho saniťákům zželelo a vzali ho sebou. bratr autem za nimi.

Vrací se mi klem půlnoci já brečím u okna třídím myšlenky, co dál ? Přežije operaci? Uzdraví se? Bude chodit? Nebude mít embolii, má děsné křečáky se kterými nikdy nic nedělala, maximálně bandáže.Otázka,jak to  budu mít s prací je až naposled. Zajímavé, jak se vám životní priority  bleskurychle srovnají tím správným směrem.

Jdu si formálně lehnout. Samozřejmě neusnu navíc dole pode mnou v bytě pláče celou noc tatínek. Jdu za ním, je jedna ráno a říkám, tati mamka je v dobrých rukou,v nejlepší nemocnici v Brně, jsou na ni dobré recenze, uvidíš, dají nám ji tam dopořádku, ale nesmíš mi to teď ztěžovat. Ona tě moc potřebuje, tatínek si utře uplakané oči  řekne :Máš pravdu. Jdu si nahoru lehnout a opět pláč, ale po chvilce ustává. Ráno ještě nakouknu a pak ještě i další ráno ,a  další a další zda je taťka po noci ok, někdy by potřeboval k puse zrcátko a vyrážím do nemocnice za mamkou a pak i do snad  práce. Nevyspaná unavená, asi m praskne hlava,  hraje mi  v ní snad  celý orchestr i s dirigentem a do toho navíc mlátí nějakej magor na bicí nebo snad přímo zvon.Fuj.

Musím si koupit čaj spánek nervy.Tím začnu. Musím tu být pro ty dva. Aspoň se snažit. Budu dělat to co mamka aby nic nepoznali, jako by tu byla. A daří se. Nádobí čaje naráno, snídaně  svačiny praní pro dva chlapy vaření zdravotních čajů na prostatu obstarat květiny v pokojích a  že jich nemáme jich málo, obstarat papouška který taky není právě v kondici a na sebe samozřejmě  zapomenout, zhruba v devět padám na hubu- ještě mrknu na pracovní email a spát.Přesněji pokusit se o spánek./Nežehlím! To by mě mohlo, pyžamo netřeba, na co,  trencle netřeba a dostala jsem slib jen na nemačkavé dresy na fotbal, tak se to striktně dodržuje.Akorát ručníky trošku drhnou :D  Zkrátka bych potřebovala asi tak  šest rukou a dvakrát tolik nohou.Ale to by asi zase vypadalo divně.

Jsem křesťanka a když přijde slabá chvilka, tak* proboha* a to doslova ale  hlavně natajno u obrazu Ježíše, ten je nejlepší posluchač a mě se nehorázně uleví. Obraz mám od  kamarádky malířky. A nikdy bych nevěřila, jak vše do sebe zapadá.Tehdy jsem považovala její dar za zbytečný. 

Víš mami, po mé měsíční nespavosti -po tom všem strachu o tebe, jak jsi nám odmítala jídlo a pití kdy nepomohlo ani každodenní nadávání a mých  shozených pár kilech  / za které ti mimochodem moc děkuji/ a denním  lítání do špitálu a práce, se rysy v obličeji asi nenapnou-Odpověď  na to v úvodu, co mi to tam dole visí.

Moji milí, tímto uzavírám asi nejdramatičtější část..Ovšem mám i pár humorných chvilek z nemocnice, ale pokračování až příště, mamka mě volá :D