Má vlaková dobrodružství

...a jedno z mých Déja vu. Jak se taková cesta vlakem může změnit v horor neboli V nouzi poznáš přítele.A také o DEJAVU. O tom, že dobrý člověk ještě žije.

Cestujete rádi vlakem?Já ano, miluji klapot kolejnic. Připomíná mi to vůni dětství a cesty k babičce na venkov.Cestu podél vlaku lemovanou vlčími boby a máky. Někdy se ale může taková cesta snadno změnit v horor.
Mám dobrou kamarádku na jihu Moravy , téměř na slovenských hranicích, na trase Břeclav-Kúty.Jezdím tam docela často, když čas dovolí, tedy hlavně v létě. Jednou jsem také takhle vyjela. Vlak má přestup v Břeclavi na lokálku do Kútů. Sedím si takhle už v té lokálce těším se na kamarádku. Přemýšlím, jestli mě její malý synek bude vítat zase u dveří. Sleduji okolní cestu lemovanou máky a těším se , co zase dnes nafotíme.

Když vtom se mi cesta zdá trošku jiná než obvykle. něco mi tu zkrátka nesedí. Po pravé straně bývá počmáraná zedˇtu jsem vůbec neviděla, pak most, tentokrát dostavěný, že by stihli postavit za týden nový most? A ta pole jsou také jiná a nějak moc stromů napravo na můj vkus. Vlak měl už stavět, protože moje výstupní zastávka je Lanžhot a je hned první. Ptám se V LANŽHOTĚ VLAK NESTAVÍ??? Následuje udivená odpovědˇ: V LANŽHOTĚ? TO SEDÍTE VE ŠPATNÉM VLAKU.
Zatmí se mi před očima. Slzy v očích, nevím zda budu mít dostatečnou hotovost na cestu zpátky.Když mám lístek tam i zpět. A KAM VLASTNĚ JEDU A NA JAKÝ SMĚR.Zmatek v hlavě.
Paní, jedete na Moravskou Novou Ves. Musíte vystoupit hned první zastávku. Pak autobusem zpét do Břeclavi. Na můj zoufalý dotaz, že nemám asi dost peněz velice elegantně oblečená paní zmlkne a kouká dál z okna.Přestávám pro ni existovat. Cestující se dobře baví. Už je nezajímám. Je mi popravdě do breku. Volám kamarádce.
Vystupuji neznámo kde a sedám si na autobusovou zastávku. Oproti rušnému Brnu se tady čas zastavil. Není zde nikdo. koho se zeptat, ani noha. Ani projíždějící auto, jen já vedro a bezmoc Říkám si :No jsem naštěstí u nás, ne v cizině. Naštěstí. Najednou zaslechnu za sebou kolo a nějaký pán seskakuje a podává mi padesát korun.
Na můj udivený pohled reaguje slovy:Víte, já jel s vámi v tom vlaku a vy jste říkala, že nemáte na cestu zpět tak jsem vám dovezl peníze. Vemte si je. Já říkám, ale já už jsem nějaké drobné našla a volala jsem kamarádce a ta mi zjistí bus. Ale jste moc hodný, to ve městě by mě asi spíš okradli.
Pán se jmenuje Jan a má tři psy, rozpovídá se že žije sám a že mě pozve domů na polívku, baví mě tak asi hodinu do příjezdu busu, ve finále mi vlepí hubana na tvář. A já se zamlženým okem se slzami nevěřím, že takoví lidé ještě existují, prý mu mám poslat pohled a napsat jen JENDA SE PSAMA. :-)
Pikantní na tom je, že asi měsíc dva se mi zdálo, že jedu vlakem a ztratím se, přesně tentýž obraz z okna do neznáma , ubíhající stromy a ubíhající krajina se mi zjevil i NYNÍ, když jsem jela v tom vlaku.
DEJAVU s dobrým koncem.
P.S.:/milý Jendo vím že nemáš internet, nicméně tento článek je jen pro Tebe/ a pro moji nej kamarádku Pavlínu M.. Nebýt jí, nikdy by nevznikl./